Na začátku února jsme po vzoru mnohých elitních orienťáků i cyklistů vyrazili potrénovat do teplých krajin ve složení Láďa, Michal, Martin a Honza. Naším cílem byl ostrov Gran Canaria, centrální ostrov Kanárského souostroví pod správou Španělska, ležící nedaleko (250 km) od břehů Maroka.
Po vyčerpávající cestě s přestupem a přerušovaným přespáním v Bergamu jsme konečně pocítili kanárské počasí s občasnými mraky a konstantní teplotou okolo 15-20°C. Ještě před převzetím klíčů od slíbeného bytu ve Vecindariu jsme si vyjeli kousek výš nejbližším údolím prozkoumat sklaní útvary Fortaleza, kde žili původní obyvatelé ostrova. Večer jsme se ještě stihli rozhýbat krátkým klusem měsíční krajinou při pobřeží. Následující dny plynuly poklidně dál, vyplněny programem kombinujícím lehké běhání, zajímavé zkušenosti s místním orienťákem a trochu turistického poznávání. Hned druhý den patřil návštěvě známého pásu písečných dun při letovisku Maspalomas, a protože Honza díky datům z laserscanu vygeneroval mapu, mohli jsme si zařádit. Sice 10 km v hlubokém písku, na prudkém slunci a mezi německými nudisty, ale stálo to za to. Navíc, kdo může říct, že při orienťáku potkal velblouda. Třetí den pěší túra Barrancem de Guadayama a 25' sprintík v náhodně objeveném areálu pevných kontrol v úzkých uličkách městečka Aguimes. Čtvrtý den byl den přesouvací. Martin si střihl další zajímavý sprint na úplném jihu ostrova v Playa de Mogán a pak jsme se vydali do hor. Honza zvolil alternativní pochod přes Montaňa de Tauro, my ostatní zasvětili den objemovému tréninku. Travers skrz NP Ingenío nabídl cestičku řídkým lesem a krásné výhledy a moc jsme si ho užili, i Martin s bolavým kolenem. Přespání pod širákem na pláži mezi dvěma útesy už tak slavně nedopadlo, bylo docela chladno. Ráno jsme pokračovali v objížděni ostrova po směru hodinových ručiček a naším cílem byl kamenitý middle v lesnaté části ostrova zvané Tamadaba. Odtamtud jsme také poprvé zahlédli majestátní sopku Teide na vedlejším ostrově.
Naše druhé ubytování leželo výše v centrálním masivu hor a sloužilo tedy jako základna pro výjezd k monumentálnímu skalnímu útvaru Roque Nublo a následné pěší túře na Pico de las Nieves, nejvyššímu bodu ostrova. Měří 1949 metrů a na vrch vede silnice k vojenskému radaru, takže žádná sláva, ale zase se odtamtud dá přehlédnout téměř celý ostrov. Poslední celý den pobytu jsme se vydali k severu, do měst Teror a Arucas. V Arucas se nachází velká katedrála, co prý není katedrála a hlavně významná destilérka, kterou jsme si také prošli. Ale trénink má přednost před ochutnávkou, takže jsme se ještě zastavili u Kaldery de Bandama a Láďa s Michalem tento necelých 200 metrů hluboký zbytek po kráteru sopky vyběhli, pro jistotu rovnou třikrát. Martin s Honzou fotili a podávali pití. Po posledním přespání v San Mateu následoval brzký ranní odlet a další zdkouhavý přestup v Bergamu. Ale tentokrát jsme si našli čas na procházku historickým centrem tohoto města nedaleko Milána a tím jsme úspěšně zakončili první (a snad ne poslední) zimní tréninkově-poznávací kemp v jižních zemích. Video zde.