Vítejte v mém digitálním archívu orienťáckých map!

Tato etapa byla oproti předchozím normální. Na K1 jsem se netrefila, ale bylo to jasné. Vtipný přehmat nastal na K6, kdy vedení ke kontrole byl jen prověšený drát, tak jsem šla pod pořádným vedením. Jenže jiným směrem. Pak už je drobné zaváhání na K10. Ztrácela jsem hlavně běžecky, ale užila jsem si to.

Pořadatelé slibovali hodně bažin, ale skutečnost byla mnohem výživnější, než jsem si představovala. A z neznámého důvodu jsem měla celkem panický strach, abych někam nezapadla. V podstatě jsem se ztratila už na K1, došla na cizí kontrolu a dostala radu, že jsem na druhém konci cesty. K1 jsem pak našla, aniž bych zjistila, že jsem byla na své K8. Na K2 jsem vůbec nedala počítání luk a potoků, jak bylo všecho modře šrafované, špatně jsem to vyčetla. A opět ani výrazné stromy nepomáhaly. Jak jsem se pak blížila ke K2, nastalo bahenní peklo. Bahenní cestičky ve vysoké trávě s občasnou tůní. Podle směru vybrat cestičku a doufat, že dojdu, kam chci. Aktivně jsem našla K4 (pohled nahoru, obrovský smrk), vděčný pán mě na oplátku protáhl na K5 a K6. Pak jsem už měla nervy nadranc, fobie z bažin kulminovala, hlavně ven z lesa a na K7 suchou nohou. Ještě jsem stihla potkat Pavla, který zrovna zapadl po kolena. Na K8 a dál jsem vždy za někým visela, sama jsem už do bažin nechtěla. Hrozný postup byl na K9, kde ve svahu k potokům a bažinám přibyly obrovské lopuchy. Chybu na K12 už netřeba komentovat, srovnala jsem se podle cíle. A z cíle se šlo rovnou do řeky odbahnit, na shromaždiště nás vozil autobus. Zážitek to byl velký v čase 83, ale nevím, jestli bych to chtěla ještě jednou.

Přitvrdili nejen pořadatelé (více bažin), ale především počasí. Od startu lilo a lilo, ve druhé polovině závodu na chvíli přestalo. Na K1 jsem měla trochu chaos s bílou, žlutou a zelenou, našla jsem. Postup na K2 mě ohromil, volbu vrchem po cestách jsem zavrhla, protože se mi nelíbil dlouhý sestup po kraji mapy. Louky byly fajn, jen ochrana před deštěm nulová. Po vstupu do zeleného jsem chtěla jít níž, takto jsem potkala ten čtvereček a alespoň věděla, kde jsem. O 6 minut mě doběhla kolegyně z předchozího dne a dál jsme opět spolupracovaly. Snažily jsme se držet vrstevnici a díky pořádné dávce štěstí kontrolu našly. Mnoha jiným se to nepodařilo a mimo mapu strávili desítky minut. K3 jsme trefily na směr a přestože to tak nevypadá, cestou jsme prošly mnoha potoky a bažinami. Na K4 jsme nedopočítaly potoky a soutoky a trochu zmatkovaly. Zbytek trati byl lepší, jen na K9 ty výrazné stromy až tak nepomáhaly. Čas 99, ani nit suchá a příjemné zjištění, že to dám i za takových podmínek.

Po procházce ve skanzenu v Pribylině, kde byl modelový trénik, bylo jasné, že s porosty to nebude vůbec jednoduché. Na K1 jsem šla velmi opatrně, jedna cesta, druhá cesta, k mému překvapení byla kolečka s tečkou dřevěné kůly. Na K2 jsem se najednou pohybovala v pásu kupek a jamek, v mapě jsem nic takového neviděla, a tak jsem se vrátila na průsek, kterého jsem si předtím nevšimla. Až po závodě jsem objevila, že kupky a jamky byly ty hnědé tečky. Na průseku jsem potkala kolegyni a dál jsme se pohybovaly spolu. K3 a K4 ok. Kolaps přišel na K5. Plán byl potkat krmelec, což se nepovedlo. Potácely jsme se terénem (vysoká tráva, smrčky, voda) a netušily nic o vzdálenosti a směru, až jsme narazily na cestu. Ale která to je? Dobrá duše nám poradila, kontrola nalezena. Další zádrhel nastal u K9, kde jsme sice byly na hraně srázu, ale ve vysoké trávě se spoustou vyšlapaných cest jsme kůl neviděly. Výsledný čas 111 minut patří k mým rekordům. Příjemné počasí a krásná příroda přispěly k pěknému zážitku.