Jiráskova stomílovka
Ke konci května absolvoval choceňský orientační běžec Ondřej Pešek závod na 100 mil. EDIT
(fotoreportáž psaná v první osobě)
O Jiráskově cestě:
Jiráskova cesta je významná turistická značená trasa Klubu českých turistů v Orlických horách. Nejstarší značená stezka po hřebeni Orlických hor vznikla již na konci 19. století. V roce 1921 byl při příležitosti 70. narozenin Aloise Jiráska po něm pojmenován tehdy značený úsek z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí. Po druhé světové válce byla červeně značená trasa postupně prodloužena na sever k Broumovu a na jih do Litomyšle.
Jak to celé vzniklo:
Jiráskova cesta měří (podle oficiálních zdrojů) 170 km, podle měření na mapy.cz 160 km a podle GPS záznamu 164 km. Ať tak či onak, je to skoro přesně 100 mil. Zdolat stomílovou trasu je snem každého ultraběžce, a když má člověk za humny vyznačenou trasu měřící shodou okolností 100 mil, nápad je na světě. Když se k tomu přidá covidová karanténa, díky které byl dostatek času k tréninku, nastala vhodná příležitost to zkusit. Ptáte se, jak se trénuje na stomílovku? Nijak zvlášť. Základem byly delší běhy (cca 20-25km, výjimečně 30 km) s nízkou intenzitou ale s vyšším převýšením, týdenní kilometráž byla kolem 80-100 km s 2500 nastoupanými metry.
Jak to celé probíhalo:
Start v pátek 21. 5. cca v 16:10 na náměstí v Broumově za chladného a větrného počasí, obloha oblačná až zatažená.
Závod začínám s Romanem jako vodičem do Radešova, Hanka jede s autem. Z Radešova naopak.
Po cca 15 km začíná pršet, déšť i vítr postupně sílí. Na 28. kilometru (Babí) mě musí převléct a přezout do teplého oblečení, protože se zmrzlýma rukama to sám nedokážu.
Z Babí jdu s Romanem, kolem Náchoda postupně přestává pršet a nálada se vylepšuje, v Pekle se začíná stmívat, ale s Hankou vyrážíme bez čelovek, protože si myslím, že je asi o hodinu méně. Nakonec to vyjde akorát.
Výměna doprovodného vozidla a vodičů v Dlouhé (napůl cesty mezi Novým Hrádkem a Olešnicí).
Do Olešnice jdu s doprovodem (Verča), úsek přes Vrchmezí na Šerlich absolvuji sám (jak se později ukáže, byl to jediný úsek o samotě). Na Šerlichu chci vzdát pro nepřízeň počasí (silný vítr, hustá mlha, znovu déšť), Michal mě přesvědčuje, že se to zlepší (má pravdu – přestalo pršet, viditelnost dobrá, vítr slabý) a tak vyrážíme do tmy.
Úsek z Mezivrší na Panské pole jdu s Verčou, na Panském poli se začíná rozednívat, hned je veseleji. Na Zemskou bránu mě dovede Michal, znovu se střídá doprovodné vozidlo a doprovod.
Opět začíná pršet, do Mladkova jdu s Romanem, nad Petrovičkami příjemné překvapení ve formě teplého vývaru.
Z Mladkova stoupám na Suchý vrch s Hankou za neustávajícího deště a dobré nálady.
V Orličkách čeká Roman, jdu s ním přes Jablonné do Bystříčka. Přestalo pršet, nálada i pocit vynikající, před Jablonným velká technicko-taktická chyba spočívající ve špatné volbě ponožek, od teď to začíná bolet.
V Bystříčku se připojuje Michal s Verčou, od teď jdeme v plné sestavě.
Dál jdu s Hankou přes Mariánskou Horu do Ostrova, tady začíná útlum, který přechází do menší krize. To si vyžaduje změnu taktiky – zastávky zkrátit na nejnutnější minimum, ve stravě přechod na cukry.
Úsek do České Třebové se zdoláním Třebovských stěn absolvuji s Michalem, super psychická podpora, ve stěnách trochu zabloudění, vyškrábat se kolmo do bahnitého kopce v hladkých silničkách dalo zabrat. Před Českou Třebovou loučení s půlkou výpravy – Romanem a Hankou (byl jsem moc pomalý).
Výstup na Kozlovský kopec s Verčou, slunce už docela pálí, skoro bych se převlékl, ale mám strach sundat boty, protože chodidla jsou v jednom ohni.
Do Strakova s Michalem, v lese nás pro změnu zastihne bouřka, naštěstí nás jenom lízne kraj deště.
Ve Strakově nás překvapuje celá CHC výprava vracející se z OB závodů. Michala přemluvím, ať se mnou běží až do Litomyšle, mám trochu podezření, že mi začínají selhávat ledviny. Cíl v Litomyšli v sobotu 22. 5. v cca 18:11, takže po 26 hodinách a asi jedné minutě.
Takto vypadá spokojený ultramaratonec v cíli.
Poděkování:
Obrovské poděkování patří celému podpůrnému týmu – Michalovi, Verče, Hance a Romanovi, bez kterých bych Jiráskovu stezku nepřeběhl. Atmosféra v týmu byla po celou dobu výborná, i ve chvílích, kdy mi zrovna do zpěvu nebylo. Perfektně se starali o můj pitný režim, obutí, oblečení, plánovali zastávky atd. A kromě toho každý z nich naběhal průměrně 40 km.
A jak to všechno viděl doprovodný tým?
Ještě v pátek nebylo jasné, jaké má Ondra představy o doprovodném týmu, takže jsme byli (ne)připraveni na vše. Z Chocně vyrazilo auto A v obsazení Roman-Hanka-Ondra zatížené množstvím jídla a vybavením na výkon. Cestou do Broumova padlo pár zvídavých otázek – jak často občerstvovačky, mluvit nebo nemluvit (to byla hlavně Hanky starost) a jestli držet tempo podle rozpisu. Ondra s Romanem odstartovali podle plánu, na cestu jim zamávala Božena Němcová, aby měl Jirásek radost. První úseky byly rychlé, zpestřené studeným deštíkem, který na začátku vypadal, že snad nikdy neskončí a podepsal se především na Ondrových prstech na rukou.
Slunce zapadlo a na řadu přišlo vozidlo B – Michal a Verča. Hlavní složkou výměny doprovodu bylo přemístění Ondrových věcí a zorientování se v nich, aby zastávky probíhaly hladce a bez zmatků. Noc prověřila morálku, mžilo, nebylo vidět dál jak na 5 metrů. Čekání na mluvící dvojce na zastávkách se přeměnilo na čekání na světlo v černočerné tmě a tichu. Těžký úsek Šerlich – Mezivrší překvapil náročností i Michala. Se seběhem ze hřebenu se začalo rozednívat, tempo se snižovalo a tak mohla Verča nastoupit i na delší úseky.
Noční odpočinek Hanky a Romana byl plný očekávání, jestli Ondru špatné počasí nezlomí, kam se dostane a jakou má náladu. O spánku to rozhodně nebylo. Se svítáním se nálada zlepšila u všech. Ondra pokračoval, střídání doprovodných týmů proběhlo hladce. Na všech byla vidět únava i odhodlání a nadšení dostat se až do Litomyšle a ve slušném čase. A pak zase přišel ten déšť, liják, slejvák. Očekávané výhledy ze Sucháku nebyly, no co. Ondra vyprávěl noční zážitky a cesta ubíhala svižně.
Vozidlo B mezitím spalo na Zemské bráně, aby posílilo na závěrečný úsek. Spoustu překvapení nám navíc připravily uzavírky silnic. Napětí a troška stresíku být na domluveném místě včas se nevyhnuly žádnému autu. Čím dál byl Ondra, tím se prodlužovaly čekací časy na zastávkách a byl čas si i uvařit kaši či ohřát Ondrovi vývar. Kolem jedenácté byl doprovodný tým kompletní.
Počasí se lepšilo, tempo bylo ideální pro rozhledy do té naší krásné krajiny. Jarní zelená byla úžasná, vesnická architektura pestrá. Slunce nakonec vylezlo a dle slov Hanky: „Ještě že nesvítilo víc. Vysávalo energii a vysoušelo nejen kaluže, ale i běžce.“ Problémy s únavou a nepozorností se projevily na navigačních schopnostech doprovodů. Asi 20 kilometrů před vytouženým cílem vozidlo A opustilo skupinu, ale zůstalo s myšlenkami s Ondrou. Ale nebylo pochyb, že by to teď už nedopadlo!
Zdolání Kozlova bylo poslední výrazné stoupání a také druhý nejlidnatější úsek - první byl, překvapivě, hřeben Orliček. Ondra zastávky zkrátil na nejnutnější minimum - přilít vodu do camelbagu a nabrat zásoby sušenek a jde se dál. Poslední kilometry byly nekonečné, ale s jistým koncem.