Vítejte v mém digitálním archívu orienťáckých map!

Finská štafetová liga, druhý úsek v nekompletní štafetě, přede mnou běžel pohodový veterán a předal mi to cca na 100. místě. Takže žádný stres, ale vlastně jsem se nechal strhnout a celou dobu jsem byl dost zbrklej. Hned na 1 jsem po přiběhnutí na cestu zahnul na druhou stranu a ani závěr postupu nebyl úplně přímočarý. Pak tam byly docela vydupané cestičky a až při dalším delším postupu jsem zazmatkoval na pěšině. Myslím, že jsem se v mapě přehlídl, koukal jsem už na tu první pěšinu hned za 4 a tak mi to nesedělo a když jsem se srovnal, tak jsem ještě oděhl nepřesně a našel cizí F farstu místo svého D. Na 6 jsem se pak seběhl s týpkem z Helsinginu a odtáhl se za ním dlouhý postup na 8. Měl docela pohodlné tempo a působil jistě a když jsem se trochu srovnal, tak jsem mu pak od 9 zkusil zdrhnout, byť s neplánovaným obloukem na 10 a na 13 mě stejně doběhl zpátky. Na 14 jsem trochu zaváhal u dřívějších skal, ale hned nahoře na plotně jsem si ho doběhl zase zpátky, až nakonec mi dal šanci, když se ze 17 vydal po druhé, hůře průběžné straně bažiny, takže jsem ho nakonec udolal. Ale kdybych se místo na něj většinu trati soustředil na svůj orienťák, bylo by to mnohem lepší.

Další roznesený trénink na cestě zpátky do Turku, tentokrát docela odlišný typ lesa, protože až na pár míst tu skoro nebyly takové ty typické kupy a kopečky, ale místo toho větší kopce a po dlouhé době prvky svahového orienťáku. Zároveň docela běhatelná podložka bez borůvek a bordelu, ale kamenitá a porostlá mechem. A docela jsem s tím bojoval, hned 1 byla meg těžká, zvlášť když jsem ještě neznal jak tu vypadají skály a začal jsem ji hledat moc brzo. 2, 4, 5 s malými nepřesnostmi v dohledávce, 7 trochu větší, špatně jsem dočetl vrstevnice a nečekal jsem ji tak hluboko ve svahu. Volba na 10 možná zbytečně zdlouhavá, ale běželo se tam hezky a závěr jsem si už docela pohlídal.

Nějaké roznesené kontroly kousek za Helsinkami cestou na východ. Začínal jsem na 3, protože to bylo njeblíž našemu parkování. V tomhle terénu se hodně vyplatilo si hledat plotny a běhat po nich a taky tu byly hodně skalnaté pasáže, kde i v 1:7500 bylo těžké dočíst detaily, podobně jako v pískovcových labyrintech (2/8, 9). Docela se mi dařilo, až na pár směrových nepřesností. Na 10 už od začátku postupu úplně špatný odběh, na 12 jsem spíš příliš dlouho držel ty nejprůběžnější kusy ploten a tím se stočil a u 18 byl hlavní problém, že jsem si neumědomil, jak daleko mám jít od vedení, protože mi to přišlo už dostatečně holé i tam, kde jsem byl a našel se až díky lavičce (křížek v mapě).

Docela brutální terén, zvlášť první půlka. Svahy byly hodně prudké a v některých místech i kamenná pole a hodně větví a popadaných stromů. Zvlášť postup na 2 byl dost krkolomný a moc jsem netušil. Ale pak jsem se docela chytnul a nějak tu trať prolezl (schválně nepíšu proběhl) téměř bez chyby. Druhá půlka už byla docela příjemná, jen 16 měla hodně zašitý lampion a trochu jsem přeběhl cíl, protože jsem spoléhal, že bude víc vidět.

Asi tak po třičtvrtě roce jsem běžel celý závod a dopadlo to docela dobře. Snad bez větších následků na achilovku a moc jsem si to užil a ani výkon nebyl vůbec špatný. Přišlo mi to o trochu těžší než sobotní štafety, kde bylo víc otevřených ploten a jasnější objekty s kontrolami a taky jsem tu udělal pár chyb. Na 5 jsem byl trochu víc vpravo než jsem chtěl a pak jsem váhal už v tom semiopenu. Kámen s kontrolou na 6 byl z mojí strany úplně schovaný. Ale nejvíc jsem ztratil na 10, kde jsem se dlouho nemohl vysvobodit ze zeleného, naopak s realizací 14 jsem hodně spokojený.

Byl jsem jen náhradník, tak mě nakonec zapůjčili do nějakého jiného klubu a navíc jsem kvůli achilovce nechtěl absolvovat celých 8,5 km. Takže jsem oběhl první půlku a pak už jen doklusal přímo do cíle. Shodou okolností jsem se po dost křivolakém postupu na 2 dostal na konec dámského elitního balíku a jejich tempo mi vlastně dost vyhovovalo a měli jsme stejnou trať, takže to zbytek času byl vlastně docela přímočarý orienťák bez jakýchkoliv komplikací. Až na dlouhý postup jsem zpomalil, abych ho zvládl samostatně, což se až na trochu nejistoty před posledním zeleným pruhem taky povedlo.

Odpolední les byl takový nepříjemnější, méně výrazných bodů a zvlášť na postupu 5-6 vyloženě bez možnosti ěnjaké příjemné stopy terénem. Zajímavé bylo, že od 2 až do mého otočení se na 6 se tam se mnou potáceli i kluci z Parmy. A to i přes moje volné tempo a navíc dost mizerné odběhy od 1, 2 a hlavně od 4. Kontroly zpátky už docela bez komplikací.

Soustředění v Finama ve Švédsku jako příprava na 10Milu, shodou náhod v místě, kde jsem byl na severu poprvé s Kiplim. Takže jsem si po pár kontrolách rozpomněl, jak tady ten les funguje a docela hezky jsem to proplul jen s trochou neplynulostii, když jsem se zrovna míň soustředil a na 24 jsem si vybral jiný kámen. Začal jsem 4,5,6 a končil 24,1,2,3.

Dlouhé postupy vždycky krásně ukáží člověku jeho rezervy na severu mnohem víc než nějaký technický middle, protože tady je mnohem nepříjemnější ta neplynulost a ztráta sebedůvěry, když se už 15 minut plácáš nejasným terénem bez oražení kontroly, která by tě 100% ujistila. 2 byla ještě jednoduchá, jen kombinace mnoha výrazných linií.4 začala hodně nepříjemným semiopenem, kde jsem do mapy nekoukal vůbec a jen hledal schůdnou cestu, ale měl jsem se víc držet čáry, stejně tak na konci postupu.Třetí dlouhý postup jsem si už trochu zkrátil, původní 6 by si spíš říkala o volbu na druhoé straně od čáry po těch plotničkcáh, takhle jsem lezl dost divnou bažinou, ale malé kopečky se skalkami mě docela zachraňovaly. A ta téměř bezbolestná hodina v lese mě docela naplnila optimismem, že zvládnu příští víkend soustředění ve Švédsku.

Po několikanásobném stínování Káji na příměstských mapách první samostatný výkon. Hned jednička byla v podání velké části startujících docela chaos, trochu mě mrzí, že jsem svému pocitu nevěřil víc a celou tu kličku bych absolvoval rychleji. 2 (13) příliš obloukem z bezpečí vrcholků a pak jsem stejně musel prolízt tím zeleným humusem. Oblast 4, 15 byla skoro jak doma v Maštalích, náběh do průchodů pohlídaný. 7 opět strašný fekál, popadané větve a rigoly od traktorů, tam už jsem sotva pletl nohama. 8 největší chyba. Náhodný odběh z cesty a ta velká plotna na SV bylo jediné místo, kde jsem se dokázal dohledat. Zbytek už byl docela pod kontrolou, s využitím zkušeností z 1. kola a taky trochu ve společnosti jednoho vousáče a dvojníka třináctiletého Hašlerky. Akorát jít podruhé na 6/17 bylo dost zbytečné, když jsem to chtěl stejně zkrátit a navíc jsem se tam nechal stáhnout světly k jinému kameni. Les byl dost nepřátelský v porovnání se všemi zatím navštívenými, což mě v kombinaci s tři čtvrtě roku nezažitým úsilím dost popravilo, moc nevím, jestli bych se do sezony dokázal dát aspoň trochu dokupy i kdyby byla achilovka v pohodě, což spíš nebude, idkyž celý nočák se ani neozvala.

Další ze série nočních sprintů, tentokrát s bonusem v podobě neproniknutelné mlhy. Závodní nasazení téměř nula, vyloženě jsem se snažil klusat, a přesto jsem minimálně první půlku nezvládal plynule mapovat, a to jsem byl na multilevel obchoďák na jihu připravený, je to přece jen domácí sídliště. Ale hned na 1 náběh do plotu (žádní švábi, takhle tu ty ploty fakt stojí), pak ještě váhání na 2, ani 4 nebyla moc plynulá a pak jsem docela dlouho vymýšlel i 5 a 8, 11 už jsem měl celkem připravenou a pak už to bylo jednodušší, až mi to bylo líto. Docela horký kandidát na sprint roku.

První kontakt s místním orienťákem, zimní liga nočních sprintů. Areál univerzity, kde bylo loni finále WMOC sliboval atraktivní terén, takhle v lednu navíc obohacený o poctivé náledí. Chyby jen pár, konkrétně odběh od 3 a od 4, kdy jsem v obou případech zvolil jinou cestu parkem a přidal si trochu převýšení. Další ztrátu jsem pak nabíral bržděním u kontrol v botech bez hřebů. Ale na výsledky to stejně nemělo vliv, protože moje (nejspíš) zastaralá emitka zvládla orazit jen 3 kontroly. A achilovka taky nic moc, ale byla to zábava.