Vítejte v mém digitálním archívu orienťáckých map!

A na závěr trochu brněnské džungle, aby ty terény nebyly všechny příliš exkluzivní. Ale přesto mě to dost bavilo po celou dobu. Achilovkám sice den volna zas tak moc nepomohl, ale jakž takž jsem běžel, ale je vidět, že jsem to bral nějak uvolněněji, což se projevilo na chybách. Na 1 se mi jen nechtělo do zeleného, ale na 4 jsem kontrolu vyloženě přehlíd a začal odbíhat k jiným závrtům. Pak 8 samozřejmě chtěla obíhat zprava po cestě, ty ostružiny v údolí byly docela o život. A zbytek už opravdu klasický moravský terén s váháním na 12, přeběhnutím momentu odbočení na 16 a hlavně na 17 jsem se už nechal zlákat arénou nebo co. Tak asi konec této minimalistické sezóny. Podařilo se postavit na start těch nejlákavějších vrcholů v aspoň náznaku formy a rozběhanosti, Lago di Fusine byl vyloženě splněný sen, ale víceméně bez závodění.

E2 znamenala nejen odsun v celkovém pořadí, ale hlavně mě začala bolet achilovka. Ale ne ta co pokaždé, ale TA DRUHÁ! Takže jsem upravil závodní plán na porcházku během E4, protože ta je nejdelší a o to větší motivaci jsem měl ještě jednou závodit, dokud je to krátký milý middle. To se víceméně podařilo, dokonce díky příznivému profilu trati i docela bez bolesti, jen ten Hóna mě o 20" porazit nemusel. Ale už se dá pozorovat, že poklesly ambice a zvýšila se tolerance k chybám, konkrétně pasáž 9-12 byla dost špatná. Nutno teda uznat, že ten kamenný roh mapy byl dost divný no a na 12 jsem prostě v té barevné změti ztratil přehled o navigačních bodech, když to z kopce tak hezky běželo.

Horské louky s výhledy na majestátní Aplské štíty slibovaly Swiss O-Week zážitek. Bylo asi 14 stupňů a déšť, takže se dalo kochat jen orienťákem. A ten stál opět za to, jen to pro lepší prožitek chtělo mít lepší nohy, nebo možná spíš se pořádně naobědvat. Start kolem 14:30 a žaket asi po 25 minutách cestou na nejvyšší kontrolu. Do té doby poměrně plynulý a kontrolovaný orienťák, ale po krátkém oddechu a přesnídávce na 10 se rozbíhám do série chybek a nejistot, která trvá do 15, paradoxně jsem byl nejhorší v té nejotevřenější části trati. Zbylé jedovaté kontroly (18, 19, 22, 23) nacházím i s pomocí různých kolemběžících docela dobře a závěrečný travers už je trochu monotónní utrpení na 1 kluzké traverzové dálnici, na které jen každá kategorie razí své kontroly.

Vzhledem k nejasnému stavu achilovky jsem se v únoru přihlásil do Ultimate, ve kterých servírují mapy bez cest a bylo to dobré rozhodnutí. Sice mě na začátku trochu mrzelo, že nemám ve startovce tolik kamarádů a soupeřů, ale zážitek to byl rozhodně větší, což se ale ukázalo spíš až v dalších etapách. V téhle etapě to bylo docela fuk, na náhorní plošině byla cest spousta, ale vzhledem k leteckému terénu nebyly vůbec potřeba. Na začátku jsem se pár kontrol trochu zastřeloval s buzolou a naštěstí pak už jsme naběhli do prudkého svahu s brutálními kameny. 11 jsem docela houbařil v průchodech mezi ohromnými vápencovými balvany, ale 12 a 13 jsem ani moc nezkoušel promapovávat a prostě jsem se trefil na buzolu. Zbytek traverzu byl docela v pohodě, jen to už moc neutíkalo a i potom zpátky na rovině už bylo těžké se pořádně rozběhnout, ale co bych chtěl s mojí neformou. A Jilemnici, Lálu i Team Jizerky jsem bez 1 vteřiny nakonec porazil.

Přes všechny problémy jsem nakonec měl pocit, že na Jukolu jedu v aktuálně nejlepší možné formě a dost jsem se těšil. Na poslední chvíli jsem se vyvlékl ze 7. úseku a ušetřil tak 4 km, ale samotná neděle se už vůbec nevyvíjela podle představ. První, co jsem po budíku ve 3:00 zjistil, tak že jsme už od 1. úseku disk a taky asi hodinu za odhadovaným plánem. Tak jsem se ještě chvíli válel a pak vyrazil do arény. Během čekání na moment převlékání jsem začal pozorovat, že mě bolí bedra. S tím jsem bojoval někdy v juniorech a od té doby se to vracelo jen občas a málo a teď z ničeho nic docela dost (asi kombinace sobotního stání v aréně, dlouhé cesty autem, spaní ve stanu a málo kompenzačního posilování). Ale stejně jsem to chtěl absolvovat a díky disku jsem aspoň nebyl pod tlakem a věděl jsem, že nemusím jít přes hranu. Takže jsem se ani nerozklusával a po předávce jsem vyrazil spíš takovým rychlejším klusem. 1 vypadala hodně jedovatě, ale s pomocí pěšinek v mechu jsem se tam dostal dobře, 2 mi odtáhl Daník Bolehovský (na trati jsem potkával spoustu finišmanů kolem 20-30. místa, kteří měli stejnou trať), pak jsem zvolil nějaké ty bezpečné volby na 3 a 5 a pak přišel detailní hustník s krátkými postupy. Tam jsem si to parádně poťukal, možná 9 šla příměji a plynuleji, ale nepřipravil jsem si dlouhý postup. Obíhačku severem jsem vůbec neviděl a spolehl se na záda Haldenu, ten ale docela zmatkoval, tak jsem to před půlkou postupu stočil do bezpečí průseku a pak se po pozitivní zkušenosti z předchozích kontrol neohroženě vrhl do dalších hustníků. Ale příliš dlouho jsem zůstal pod terénní hranou, takže poslední cestu jsem křížil mnohem jižněji, než jsem čekal a byla z toho docela velká dvojchyba v dohledávce. A zhruba tam někde se začala lámat celá moje pohoda a od té doby už se můj stav zhoršoval. Záda bolely, nohy klopýtaly a hůř jsem se soustředil na mapu a ztrácel plynulost a jistotu. Jižní middlík byl dost drsnej a tu chybu na 16 udělali snad všichni, dko měli levou farstu a šli zprava, primitivní postup na 17 mi naštěstí dal čas se trochu vzpamatovat. Pak už zbývalo jen přetrpět pasáž 18-21, kterou jsem završil hloupou chybou. Plán byl doprava potokem, doleva do údolíčka a doprava přes kopeček, ale já zapomněl na "doleva do údolíčka" a prostě jsem z potoka zahnul doprava. A pak už to bylo triviální a doklepal jsem to v ještě celkem slušném čase, jen následky na bedrech byly dost nepříjemné a možná jsem si to mohl odpustit. Ale byl to krásně náročný orienťák, ikdyž v dost drsném a nehezkém lese.

Poslední mapáč před Jukolou a pokus o něco jako intervaly a závodní nasazení. Ale vlastně celý první a půl druhého intervalu jsem byl mentálně úplně mimo. Hned na 1 hledání fáborku pod skalou místo v údolíčku, 2 kostrbatá, 3 úplně nepochopená a 5 sice vypadá ok, ale skoro celou cestu jsem vůbec netušil a rezignovaně šel pěšky. Začátek druhého ušel, ale vůbec jsem nezvládl změnu terénu a o každé terénní hraně jsem si myslel, že to jsou ty velké skály u kontroly, ikdyž jsem tam vůbec nedoběhl. Druhé dva intervaly už byly docela v pohodě, takže ve výsledku to nebyla zas taková katastrofa a navíc jsem za 12 viděl 2 jezevce.

Poslední úsek za Parmu 3, byli jsme disk, ale to jsem nevěděl. Víceméně samostatný výkon a měl jsem dobrou flow, běželo se mi hezky a až na pár kliček to dobře naskakovalo. Možná jsem trochu zbytečně váhal nad dlouhými postupy, protože jsem si chtěl dát hodně záležet na tom, abych vybral něco plynulého, vědmo si toho, že nemám tolik naběháno, abych jako buldozer prorazil nějaký humus nebo kopec. A přesto jsem na 7 taky nevzal silnici a doplatil jsem na to i zmatením na postupu, kde jsem cestou narazil na takové podezřelé údolí a ve výsledku jsem tam prostál aspoň minutu a půl a snažil jsem se dohledat než jsem rozpoznal tvary a pokračoval dál. 8, 9 pak v důseldku toho lehká mentální krize, ale pak jsem se zase rozběhl. Pytlík už byl dost za trest, hodně kopec a nejhnusnější kus lesa, alei přes oblouk na 18 jsem tam udolal nějakého veterána z Pyrintö 5.

Bez roznosu, takže nebylo úplně možné udržovat nějaké rychlejší tempo, na to to bylo moc detailní, takže celou dobu pohyb stylem brzda-plyn. Sem tam nějaká nepřesnost nebo nesmysl, třeba směr na 4, na 6 jsem uhnul po nějaké pseudopěšině, 14 to chtělo nějak líp oběhnout ten kopec za první cestou a od 16 jsem už docela pletl nohama a nezvládal se soustředit a byl o to neplynulejší a klikatější.

Finská štafetová liga, druhý úsek v nekompletní štafetě, přede mnou běžel pohodový veterán a předal mi to cca na 100. místě. Takže žádný stres, ale vlastně jsem se nechal strhnout a celou dobu jsem byl dost zbrklej. Hned na 1 jsem po přiběhnutí na cestu zahnul na druhou stranu a ani závěr postupu nebyl úplně přímočarý. Pak tam byly docela vydupané cestičky a až při dalším delším postupu jsem zazmatkoval na pěšině. Myslím, že jsem se v mapě přehlídl, koukal jsem už na tu první pěšinu hned za 4 a tak mi to nesedělo a když jsem se srovnal, tak jsem ještě oděhl nepřesně a našel cizí F farstu místo svého D. Na 6 jsem se pak seběhl s týpkem z Helsinginu a odtáhl se za ním dlouhý postup na 8. Měl docela pohodlné tempo a působil jistě a když jsem se trochu srovnal, tak jsem mu pak od 9 zkusil zdrhnout, byť s neplánovaným obloukem na 10 a na 13 mě stejně doběhl zpátky. Na 14 jsem trochu zaváhal u dřívějších skal, ale hned nahoře na plotně jsem si ho doběhl zase zpátky, až nakonec mi dal šanci, když se ze 17 vydal po druhé, hůře průběžné straně bažiny, takže jsem ho nakonec udolal. Ale kdybych se místo na něj většinu trati soustředil na svůj orienťák, bylo by to mnohem lepší.

Další roznesený trénink na cestě zpátky do Turku, tentokrát docela odlišný typ lesa, protože až na pár míst tu skoro nebyly takové ty typické kupy a kopečky, ale místo toho větší kopce a po dlouhé době prvky svahového orienťáku. Zároveň docela běhatelná podložka bez borůvek a bordelu, ale kamenitá a porostlá mechem. A docela jsem s tím bojoval, hned 1 byla meg těžká, zvlášť když jsem ještě neznal jak tu vypadají skály a začal jsem ji hledat moc brzo. 2, 4, 5 s malými nepřesnostmi v dohledávce, 7 trochu větší, špatně jsem dočetl vrstevnice a nečekal jsem ji tak hluboko ve svahu. Volba na 10 možná zbytečně zdlouhavá, ale běželo se tam hezky a závěr jsem si už docela pohlídal.

Nějaké roznesené kontroly kousek za Helsinkami cestou na východ. Začínal jsem na 3, protože to bylo njeblíž našemu parkování. V tomhle terénu se hodně vyplatilo si hledat plotny a běhat po nich a taky tu byly hodně skalnaté pasáže, kde i v 1:7500 bylo těžké dočíst detaily, podobně jako v pískovcových labyrintech (2/8, 9). Docela se mi dařilo, až na pár směrových nepřesností. Na 10 už od začátku postupu úplně špatný odběh, na 12 jsem spíš příliš dlouho držel ty nejprůběžnější kusy ploten a tím se stočil a u 18 byl hlavní problém, že jsem si neumědomil, jak daleko mám jít od vedení, protože mi to přišlo už dostatečně holé i tam, kde jsem byl a našel se až díky lavičce (křížek v mapě).

Docela brutální terén, zvlášť první půlka. Svahy byly hodně prudké a v některých místech i kamenná pole a hodně větví a popadaných stromů. Zvlášť postup na 2 byl dost krkolomný a moc jsem netušil. Ale pak jsem se docela chytnul a nějak tu trať prolezl (schválně nepíšu proběhl) téměř bez chyby. Druhá půlka už byla docela příjemná, jen 16 měla hodně zašitý lampion a trochu jsem přeběhl cíl, protože jsem spoléhal, že bude víc vidět.

Asi tak po třičtvrtě roce jsem běžel celý závod a dopadlo to docela dobře. Snad bez větších následků na achilovku a moc jsem si to užil a ani výkon nebyl vůbec špatný. Přišlo mi to o trochu těžší než sobotní štafety, kde bylo víc otevřených ploten a jasnější objekty s kontrolami a taky jsem tu udělal pár chyb. Na 5 jsem byl trochu víc vpravo než jsem chtěl a pak jsem váhal už v tom semiopenu. Kámen s kontrolou na 6 byl z mojí strany úplně schovaný. Ale nejvíc jsem ztratil na 10, kde jsem se dlouho nemohl vysvobodit ze zeleného, naopak s realizací 14 jsem hodně spokojený.

Byl jsem jen náhradník, tak mě nakonec zapůjčili do nějakého jiného klubu a navíc jsem kvůli achilovce nechtěl absolvovat celých 8,5 km. Takže jsem oběhl první půlku a pak už jen doklusal přímo do cíle. Shodou okolností jsem se po dost křivolakém postupu na 2 dostal na konec dámského elitního balíku a jejich tempo mi vlastně dost vyhovovalo a měli jsme stejnou trať, takže to zbytek času byl vlastně docela přímočarý orienťák bez jakýchkoliv komplikací. Až na dlouhý postup jsem zpomalil, abych ho zvládl samostatně, což se až na trochu nejistoty před posledním zeleným pruhem taky povedlo.

Odpolední les byl takový nepříjemnější, méně výrazných bodů a zvlášť na postupu 5-6 vyloženě bez možnosti ěnjaké příjemné stopy terénem. Zajímavé bylo, že od 2 až do mého otočení se na 6 se tam se mnou potáceli i kluci z Parmy. A to i přes moje volné tempo a navíc dost mizerné odběhy od 1, 2 a hlavně od 4. Kontroly zpátky už docela bez komplikací.

Soustředění v Finama ve Švédsku jako příprava na 10Milu, shodou náhod v místě, kde jsem byl na severu poprvé s Kiplim. Takže jsem si po pár kontrolách rozpomněl, jak tady ten les funguje a docela hezky jsem to proplul jen s trochou neplynulostii, když jsem se zrovna míň soustředil a na 24 jsem si vybral jiný kámen. Začal jsem 4,5,6 a končil 24,1,2,3.

Dlouhé postupy vždycky krásně ukáží člověku jeho rezervy na severu mnohem víc než nějaký technický middle, protože tady je mnohem nepříjemnější ta neplynulost a ztráta sebedůvěry, když se už 15 minut plácáš nejasným terénem bez oražení kontroly, která by tě 100% ujistila. 2 byla ještě jednoduchá, jen kombinace mnoha výrazných linií.4 začala hodně nepříjemným semiopenem, kde jsem do mapy nekoukal vůbec a jen hledal schůdnou cestu, ale měl jsem se víc držet čáry, stejně tak na konci postupu.Třetí dlouhý postup jsem si už trochu zkrátil, původní 6 by si spíš říkala o volbu na druhoé straně od čáry po těch plotničkcáh, takhle jsem lezl dost divnou bažinou, ale malé kopečky se skalkami mě docela zachraňovaly. A ta téměř bezbolestná hodina v lese mě docela naplnila optimismem, že zvládnu příští víkend soustředění ve Švédsku.

Po několikanásobném stínování Káji na příměstských mapách první samostatný výkon. Hned jednička byla v podání velké části startujících docela chaos, trochu mě mrzí, že jsem svému pocitu nevěřil víc a celou tu kličku bych absolvoval rychleji. 2 (13) příliš obloukem z bezpečí vrcholků a pak jsem stejně musel prolízt tím zeleným humusem. Oblast 4, 15 byla skoro jak doma v Maštalích, náběh do průchodů pohlídaný. 7 opět strašný fekál, popadané větve a rigoly od traktorů, tam už jsem sotva pletl nohama. 8 největší chyba. Náhodný odběh z cesty a ta velká plotna na SV bylo jediné místo, kde jsem se dokázal dohledat. Zbytek už byl docela pod kontrolou, s využitím zkušeností z 1. kola a taky trochu ve společnosti jednoho vousáče a dvojníka třináctiletého Hašlerky. Akorát jít podruhé na 6/17 bylo dost zbytečné, když jsem to chtěl stejně zkrátit a navíc jsem se tam nechal stáhnout světly k jinému kameni. Les byl dost nepřátelský v porovnání se všemi zatím navštívenými, což mě v kombinaci s tři čtvrtě roku nezažitým úsilím dost popravilo, moc nevím, jestli bych se do sezony dokázal dát aspoň trochu dokupy i kdyby byla achilovka v pohodě, což spíš nebude, idkyž celý nočák se ani neozvala.

Další ze série nočních sprintů, tentokrát s bonusem v podobě neproniknutelné mlhy. Závodní nasazení téměř nula, vyloženě jsem se snažil klusat, a přesto jsem minimálně první půlku nezvládal plynule mapovat, a to jsem byl na multilevel obchoďák na jihu připravený, je to přece jen domácí sídliště. Ale hned na 1 náběh do plotu (žádní švábi, takhle tu ty ploty fakt stojí), pak ještě váhání na 2, ani 4 nebyla moc plynulá a pak jsem docela dlouho vymýšlel i 5 a 8, 11 už jsem měl celkem připravenou a pak už to bylo jednodušší, až mi to bylo líto. Docela horký kandidát na sprint roku.

První kontakt s místním orienťákem, zimní liga nočních sprintů. Areál univerzity, kde bylo loni finále WMOC sliboval atraktivní terén, takhle v lednu navíc obohacený o poctivé náledí. Chyby jen pár, konkrétně odběh od 3 a od 4, kdy jsem v obou případech zvolil jinou cestu parkem a přidal si trochu převýšení. Další ztrátu jsem pak nabíral bržděním u kontrol v botech bez hřebů. Ale na výsledky to stejně nemělo vliv, protože moje (nejspíš) zastaralá emitka zvládla orazit jen 3 kontroly. A achilovka taky nic moc, ale byla to zábava.